Archeologie se setkává s high-tech analytikou

Historie

Co mají společného břízy a doba bronzová a jaká je spojitost mezi Babylonem, biblí a bitumenem? I takovými otázkami se čas od času zabývá analytická laboratoř společnosti tesa.

Text Isabel Überhoff

U kolébky vědy stojí tajemno, alespoň podle Alberta Einsteina. Objevování tajemna je jejím motivem a výzkum jejím nástrojem. Přesně v tomto duchu se analytická laboratoř společnosti tesa kromě velkého počtu interních laboratorních testů zabývá také externími zakázkami od vědeckých institucí, například z oblasti archeologie. Ve zvláštních případech pak laboratoř se svými odborníky a nejmodernějším vybavením pomáhá odhalit nejedno tajemství. Například to, kterým je obestřena legendární babylonská věž.

Bible? Babylon? Bitumen!

Bible se zapsala do dějin hned dvakrát – jednak jako křesťanské referenční dílo a jednak jako svědectví o historických událostech. Stavba babylonské věže, která je popsána v První knize Mojžíšově, je právě takovou historickou událostí. Pozůstatky podobně impozantní stavby byly objeveny na území dnešního Iráku v roce 1913. To, jestli výstavba věže vedla ke zmatení jazyka a jeho rozdělení, už nezjistí žádná laboratoř na světě. Můžeme však zjistit, zda budova byla postavena tak, jak je popsáno ve Starém zákoně (viz infobox), tedy s použitím bitumenu (živice) jako stavebního materiálu.

„Je pozoruhodné, že před více než 2 500 lety byly do bitumenu zřejmě záměrně přidávány anorganické látky, které nepochybně zvyšovaly jeho přilnavost ke kameni.“
Dr. Christian Brinkmann

Vedoucí analytické laboratoře tesa

babylonský_kámen_-42
Miniaturní vzorek horniny zapůjčený Biblickým muzeem v Münsteru pochází od německého archeologa Dr. Roberta Koldeweye, který pozůstatky věže objevil v roce 1913.

Úlomek jedné ze starodávných babylonských cihel ze sbírky Biblického muzea v Münsteru měl odpovědět na otázky o povaze černé hmoty, jejíž stopy byly nalezeny na jeho povrchu. Vysoce moderní metody jako infračervená spektroskopie, mikrotomografie a skenovací elektronová mikroskopie nakonec umožnily vedoucímu analytické laboratoře tesa Dr. Christianovi Brinkmannovi dospět k závěru, že biblické stavební plány dávají smysl. Cihly mohutné věže byly jednoznačně slepeny přírodním bitumenem.

Odkud pochází bitumen?

Bitumen neboli živice vzniká během dlouhých geologických období v důsledku vypařování nízkovroucích podílů ropy, a proto se také nazývá přírodní asfalt. Po zahřátí je bitumen nejprve tvarovatelný, poté viskózní a od teploty okolo 150 stupňů řídký. Po zchlazení se vrací do svého původního polotuhého stavu. Získával se už v dávných dobách a kvůli svým izolačním a tvárným vlastnostem byl často využíván pro různé řemeslné účely.

Během vykopávek byly nalezeny pozůstatky několika věží, které byly vybudovány za vlády krále Nebukadnesara II. (6. století př. n. l.). Jedna z nich byla obzvláště působivá, neboť se rozkládala na ploše více než 8 000 metrů čtverečních a pravděpodobně sahala do výšky 75 až 90 metrů. Na stavbu byly použity „cihly místo kamene a asfalt místo hlíny“ (Genesis 11:3). Ale i v jiných, neméně významných pasážích bible hraje bitumen rozhodující úlohu. Například je psáno, že Mojžíšova matka svého syna – kterému Bůh později předal Desatero přikázání – uložila do ošatky ze třtiny, kterou „vymazala asfaltem a smolou“ (Exodus 2:3), a nechala ho na břehu Nilu, kde ho později našla dcera faraona. Těžko si představit, co by se s malým Mojžíšem stalo, kdyby nebylo bitumenu a jeho těsnicích vlastností. A když už jsme u toho, i archa Noemova byla podle bible „vysmolena smolou“ (Genesis 6:14). Na Blízkém východě byl tento materiál nedílnou součástí stavby lodí už před 12 000 lety.

Univerzální lepidlo: březový dehet

Do společnosti tesa si však nachází cestu i objevy, které nemají s biblí nic společného. V současnosti se v její laboratoři nachází dýka z doby kamenné ze sbírky odboru archeologie dolnosaského spolku Schaumburger Landschaft. Už zanedlouho se tento 4 000 let starý předmět ocitne pod drobnohledem zdejších vědců. „Ve zvláštních případech – a pokud nám to kapacity dovolí – se rádi věnujeme úkolům, jako je tento,“ říká vedoucí laboratoře Dr. Christian Brinkmann.

 

Spíše profánní než posvátný: Nálezce objevil tento ostrý pazourek v jílovité půdě při práci na základech domu. Postrádá však rukojeť. Byla kdysi upevněna pomocí lýka nebo kožených řemínků? Nebo snad ostří a rukojeť drželo pohromadě starodávné univerzální lepidlo z březového dehtu? Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, potřebujeme špičkové vybavení a analytické nástroje. Tým Dr. Brinkmanna se proto rozhodl náhodný nález prozkoumat pomocí nástrojů, které umožňují chemickou analýzu při až 500 000násobném zvětšení.

Starodávná dýka dlouhá 11 cm
Dýku dlouhou 11 cm v současnosti zkoumají vědci společnosti tesa.

Kamenný svědek dob minulých

Snímky ukazují, že na povrchu kamene jsou přítomny zbytky organické látky. Její struktura silně naznačuje, že kdysi byla viskózní – podobně jako březový dehet. „Více budeme vědět až po provedení podrobnější analýzy a porovnání výsledků s vzorkem březového dehtu,“ vysvětluje Dr. Christian Brinkmann. Jedno je však jisté. Po skončení výzkumu bude dýka vrácena nálezci, který ji chce darovat místnímu muzeu.

Christian_Brinkmann_mikro_CT
Vedoucí analytické laboratoře společnosti tesa Dr. Christian Brinkmann vyhodnocuje výsledky z rastrovacího elektronového mikroskopu.

Odvar z březové kůry je považován za první lepidlo, které člověk podomácku vyrobil a používal. Historie lepení se začala psát asi před 200 000 lety a sahá tak až do období paleolitu. Bělavá březová kůra obsahuje betulin, který lze po zahřátí na 340 až 400 stupňů extrahovat jako lepidlo. Není známo, jak se něco takového lidem z doby kamenné podařilo. Možná kůru svinuli do tenkých ruliček, které poté dali do vykopané jámy, zasypali popelem a nechali zuhelnatět? Alespoň to předpokládají dnešní vědci. Archeologické nálezy dokazují, že březový dehet byl nejpoužívanějším lepidlem po desítky tisíc let. Byl nalezen při vykopávkách v mnoha tábořištích a osadách ze střední a mladší doby kamenné. Dokonce i ve středověku se používal na výrobu nástrojů, záplatování nebo utěsňování. Již několikrát byly nalezeny zbytky březového dehtu s otisky zubů. Je snad možné, že tato načernalá hmota byla i historicky první žvýkačkou? Betulin má protizánětlivé účinky, a proto nelze vyloučit, že mohl být účinným prostředkem ústní hygieny.